Tajemství lesa 2/2

7. července 2016 v 20:43 | Remi |  Ashley Roux
Ciao!
Přináším druhou část 5.kapitoly Ashley. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!
A radostí bych skákala po střeše, kdybyste mi napsaly komentáře. :)
P.S. Emily, Miky, Nikdo, Teko... žijete ještě?

Vaše Remi

Tajemství lesa 2/2


(Ashley)
…najednou v dálce hradní hodiny odbily půlnoc. Měla jsem pocit, že se prudce ochladilo. Jakoby teď byla mnohem větší tma. Pak se vedle mě objevila oslnivá záře. Něco se pohnulo, zapraskalo a ozvalo se zlověstné zaskřípění.
"Co to bylo?" zeptal se vyděšeně James.
Chtěla jsem odpovědět že nevím, ale pak jsem se otočila a z ničeho nic přede mnou stál hranek kakaa a sedačka v barvách Nebelvíru. A aby toho nebylo málo, na sedačce leží to 'hranaté něco', o které jsem předtím zakopla. Pomalu jsem vstala (kdyby to šlo rychle, tak vstanu rychle, ale můj kotník výrazně protestuje) a popošla jsem k sedačce. Z 'hranatého něco' se vyklubala stará, dřevěná krabička. Vypadá naprosto obyčejně, až na vyřezávaný nápis
Arcam vult imperi - otevře jen pravý Poberta
Není na ní žádný zámek, ale stejně nejde otevřít. To jsem si mohla myslet, že když jen tak z ničeho nic vyčarovala pohovku, asi to nebude jen taková obyčejná krabička. Blik-cvak příjem!

A pak mě něco napadlo. "Když už jsme pokřtili Siria, měli bychom se taky nějak pojmenovat, co vy na to?"
"To je super nápad," ohodnotil James.
"Ne! Ani omylem! To si děláte srandu? Další jména už dneska nepřežiju!"reptal Tichošlápek, ale bylo mu to na nic. Jako vždy. Někdo má holt pech…
Sedli jsme si na tu pohovku a na nějaké kytky jsme se úplně vykašlali. Asi za hodinu (kterou jsem strávila zamítáním takových blbostí, jako např.: Neporazitelní, Borci, Nesmrtelní, Armáda čtyř…) mě něco napadlo.
"Co takhle Pobertové?" zeptala jsem se.
"Cože?" zeptal se zmateně Sirius.
"To jako Záškodníci," vysvětlil trpělivě, ovšem ne příliš nadšeně Remus.
"V tom případě to beru všemi deseti!" řekl Tichošlápek s velmi poťouchlým úsměvem a čekal na reakci ostatních. James a já jsme pro a Rem nakonec taky souhlasil.

Nó, a tak byli POBERTOVÉ na světě.


Happy end, konec zvonec, dobrou noc!

TO URČITĚ!!! Ani omylem a omylem taky ne.

oooooooooooOOOOOOOOOOoooooooooooo

"Proč tu vlastně ještě sedíme?"zeptal se James.
"Už je určitě po půlnoci,"dodal.
"A ty víš, kterým směrem máme jít?" zpražila jsem ho. Jo! A teď se ukaž, hochu!
"Tudy. Určitě!" řekl Tichošlápek a sebevědomě se vydal směrem, který nám ukázal. Sice jsem si stoprocentně jistá, že je to přesně na opačnou stranu, ale stejně se vydám za ním. A tomuhle se říká davové šílenství…

(Remus - o 10 minut později)
"Ty, Tichošlápku, jsi si opravdu jistý, že jdeme správným směrem?" zeptal se James.
"Jo, jsem. Ještě někdo chce zpochybňovat můj orientační smysl?" nikdo už neměl chuť odporovat a tak jsme šli [čti: ploužili jsme se co to šlo] dál. Za půl hodiny už nám bylo více než jasné, že jdeme špatně. A taky že jo:
"Pořád si ještě myslíš, že jdeme správně?" zeptala se mírně naštvaně Ashley.
"Ne, proč Ash?" zeptal se Sirius sladce a s naprosto nevinným výrazem.
"To si děláš srandu? Hodinu nás vedeš kamsi do háje, seš si strašně jistej tím svým dokonalým orientačním smyslem a teď nám jen tak oznámíš, že jdeme špatně?" řekla Ashley pomalu. Velmi pomalu. A dost nebezpečně se k Tichošlápkovi začala přibližovat. Ten, když si uvědomil 'vážnost situace' začal couvat a po pár krocích - naprosto nečekaně - zakopl a svalil se na zem. Teď už nemá žádnou šanci.
"Ale Ashley, jsme přece Pobertové - správnou cestu najdeme" snažil s ji uklidnit.

Tichošlápek - Zde leží muž (ehm, no jak myslíš…), který měl špatný orientační smysl. Byl chladnokrevně zavražděn pohledem jedenáctileté Ashley Roux. Vždy budeme vzpomínat na tvou poslední větu - Správnou cestu najdeme.. R.I.P.

"No to se ještě uvidí!" řekla Ashley a s pobaveným úsměvem mu podala ruku. Tentokrát mu to prošlo…

Za chvíli jsme už zase konečně vyrazili. A to velmi zajímavým stylem:
První jde James, za ním Tichošlápek a kdesi vzadu pokulhává Ashley a já jí podpírám.

(Sirius)
Najednou mi James se slovy "Podrž mi to!" podal neviditelný plášť a odběhl dopředu za nějakým světlem. A to neměl dělat. Jediný, co jsem pak slyšel bylo:
"Ááááááááááááá… žbluňk" Věci jsem zahodil a běžel za zvukem. U posledních stromů jsem se naštěstí zastavil. Stojím na břehu jezera a dívám se na Bradavický hrad. Když jsem se vzpamatoval, podal jsem Jamsovi ruku a ten se konečně vyškrábal na břeh (kdo by to nepochopil, tak James ve své touze 'vidět světlo' jaksi neubrzdil a tak si zahrál na plavčíka a hodil ladnou šipku do jezera). Vypadal jako vodník (prý nějaké mudlovské strašidlo) a cvakal zuby jako o život. Ale korunu tomu nasadila až Ashley:
"Ale ty chudáčku!" politovala ho na oko vážně, ale ta irone jí z hlasu přímo odkapávala.
"Ty tu vodu musíš milovat, ale aspoň se projednou vykoupeš!" dodala soucitně (ovšem soucitu v jejím hlase bylo asi jako v dlažební kostce…)
Za chvilku už jsem měl toho Jimmiho klapání zuby tak akorát dost.
"Můžeš toho prosím tě nechat?" vyjel jsem na něho.
"Kkkdyž mmě je hrrrrozzzná zzzima!" vyklapal James. Povzdechl jsem si a beze slova mu podal svoji bundu.
"Ddddíky," dodal vděčně. Na to jsem jen mávl rukou. Tak napůl cesty ke hradu jsem se zastavil a musel jsem se usmát.
"Tak co je k smíchu tentokrát?" zeptal se odevzdaně Rem.
"Jen se koukni, musí na nás být úžasnej pohled!" a taky že jo:
Já (jen v tričku s krátkým rukávem a šortkách) jdu v předu, svítím na cestu a táhnu neviditelný plášť, tu zdobenou krabičku, pergamen a těch pár kytek, co jsme nasbírali. Za mnou jde promočený James (zabalený do mojí bundy) a pořád cvaká zuby. A kdesi vzadu jde Rem, který podpírá (nebo spíš poponáší) kulhající, polospící Ashley.
A všichni mokří, zmlácení a vůbec polomrtví, ve dvě ráno postáváme u jezera a SMĚJEME se našemu dokonalému zjevu. Co dodat?
Mám za kamarády cvoky.

(Ashley - na hradě)
Když jsme konečně došli na hrad, rozdělili jsme se. Sirius - jakožto jediný člen výpravy schopný normální chůze - byl vyslán na válečné tažení, jehož cílem není nic jiného, než probudit Křiklana (nejlépe dobře mířenou cihlou) a odevzdání mu kytek. Já jsem si přidělila úkol nějak záhadně se vyškrábat do ložnice a vylézt nejdříve o Velikonocích. No co vám budu povídat - nepovedlo se.

"Ale kluci, vždyť je to jen kotník! Přece mě kvůli tomu nenecháte napospas Pomfreyce!" ovšem přes veškeré protesty mě kluci dotáhli k ošetřovně.
"No tak, to je úplně zbytečný!" zkusila jsem ještě zaprosit. Ale odpovědí mi byly dva pohledy. Jeden rozhodný a nesmlouvavý (bravo Jamie) a druhý omluvný pohled, co přímo křičí "je to pro tvoje dobro!" patřící Removi. Co jsem mohla říct jiného, než:
"No jo, no. Já už jdu…" (Spoustu jsi toho mohla říct! Např.: "Až naprší a uschne!" "Hejá - kop!" nebo "Ashley je dočasně nedostupná, po pípnutí zanechte vzkaz" a taky "Bacha - Bomba!" a zdrhat) a v tu samou chvíli přiletěla Poppy a začala se vyptávat (popravdě se jí vůbec nedivím. Taky bych se ptala, kdyby ke mně ve dvě ráno přišli tři zmlácení prváci a "jakoby se nechumelilo"). Naštěstí jí všechno vysvětlil Rem. Nikdy jsem nepochopila - a nejspíš nikdy nepochopím, jak to dělá. Protože za pár minut byla madame Pomfreyová skálopevně přesvědčená, že nás Křikla poslal na jistou smrt, pro cosi strašně nebezpečného, a že my jsme vlastně ty nejhodnější děti na světě a vůbec jsme mu nevybouchli půlku třídy, nezničili mu vlasy; a už vůbec jsme mu neposlali afroparuku. Šikula…
Mě hnedka vykázala na lůžko a do kluků začala lít nějaké povzbuzovací lektvary. Než se dostala ke mně, přiletěl Sirius a i on schytal dávku nějakého podivného dryáku. Aspoň nebudu trpět sama.
Když nade mnou provedla nějaká diagnostická kouzla, řekla, že kluci můžou jít, ale mě si tu "ještě chvíli nechá". Po téhle větě mě úplně zamrazilo. A ti zrádci se prostě zvedli a honem (kdyby si to snad ošetřovatelka rozmyslela) mazali pryč.
"Vy jste ale kamarádi!" sykla jsem ještě. Když mě za půl hodiny !konečně! pustila, už se mi v hlavě rýsoval plán na "malou neškodnou pomstičku". Tahle myšlenka se vytratila ve chvíli, kdy jsem vyšla ze dveří ošetřovny a naskytl se mi pohled na tři postavy opřené o protější zeď.
"Už jsem myslel, že tam zůstaneš do rána!" řekl Sirius. A mě nezbývalo, než valit oči. Merlin je mi svědkem, že nekecám.

Ano. James, Remus a Sirius stáli před ošetřovnou a čekali, když mohli klidně ležet ve svých postelích. Okamžitě mi bylo jasné, kdo za tím stojí:
"Čím si je podplatil, aby tu zůstali?" hodila jsem po Removi obdivný pohled.
"Poberta má vždycky řešení," usmál se tajemně Remus.

"Já jsem ti říkal, že Poberti vždycky najdou správnou cestu!" usmál se vítězně Tichošlápek.
"Ale do jezera skokem ala držka," připomněla jsem mu. Já se holt nikdy nevzdávám…
"Dddoufám, žže přříšště si nnajjdette nněkoho jjinnýho, nna hhledání ccesty!" zaklapal Jimmi.
"Tak to tě asi zklamu, jednou Poberta, navždy Poberta!" řekla jsem uličnicky a odběhla do ložnice.

oooooooooooOOOOOOOOOOoooooooooooo

Když jsem vešla do ložnice, padl mi pohled na dvě spící dívky. Zítra mě čeká pořádný výslech… Tohle mi jen tak neprojde. A tak, jak jsem dopadla na postel jsem usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

K čemu chcete přidat kapitolu?

Ashley Roux 45.5% (5)
Prokletá 36.4% (4)
kašli na to a vymýšlej Nesnáším tě!!! 18.2% (2)

Komentáře

1 nejsso nejsso | E-mail | Web | 7. července 2016 v 20:58 | Reagovat

těším se na pokračování ;-)

2 nejsso nejsso | E-mail | Web | 7. července 2016 v 20:59 | Reagovat

[1]: teda teď jsem si všimla 2/2 to je konec? néé :-(

3 Remi Remi | Web | 7. července 2016 v 21:11 | Reagovat

[2]: Jenom konec téhle kapitoly. Ještě jich bude odhadem 45 (ale možná i víc) :-)

4 nejsso nejsso | E-mail | Web | 8. července 2016 v 9:47 | Reagovat

[3]: už se těším :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama